Jelikož sázka je sázka a koště není můj oblíbený pokrm, došlo k nejhoršímu - psát o sobě, což je pomalu neslušnost. Narodil jsem se v září po válce, po té druhé, v Teplicích. Dětství jsem měl pohodové, jelikož rodiče nic nezakazovali, a co zakázali, to jsem stejně udělal. Takže jsem měl hodně povolenou uzdu. Klukovských radovánek bylo ažaž. Do 14 let jsem, až na malé výjimky, vůbec nesportoval, což jsem si v budoucnosti bohatě vynahradil. Ve 14 letech jsem viděl s kamarádem film Romulus a Remus a chtěli jsme vypadat jako hlavní postavy filmu, tehdy známí kulturisté. A přihlásili jsme se do vzpírání, bylo to moje první setkání se sportem. Chodili jsme tam rok a poté toho oba zanechali. V době, kdy jsem se učil na frézaře, jsem nedělal žádný sport. A pak přišlo mé druhé a osudové setkání se sportem. Přihlásil jsem se na Letné do oddílu zápasu řecko-římského. Tady jsem vydržel trochu déle, 18 let. I nějaké ty úspěchy byly a hlavně dobrá parta. Dvakrát mistři republiky v družstvech a v jednotlivcích 6x druhý v mistrovství republiky. Vojnu jsem si odkroutil v Dukle Hodonín a Trenčín. Po vojně jsem nastoupil do sklárny v Řetenicích, kde jsem byl 25 let. V této době jsem si postupně pořídil dvě manželky (jelikož mnohoženství je u nás zakázáno), tři děti a zkoušku z dospělosti. V roce 1995 jsem začal podnikat. Touto činností se zabývám do dnešního dne, zaplať pánbůh. V roce 2004 přišlo třetí a asi poslední mé setkání se sportem. Byl jsem osloven Martinem Richterem, zda bych se s partou amatérských nadšenců nechtěl zúčastnit běhu kolem Doubravky – BĚKODO. Od této doby se pravidelně zúčastňuji za Spolek amatérských nadšenců těchto běžeckých závodů i různých dálkových běhů v republice. Pokud mně bude zdraví sloužit, všechny své zbylé síly napnu pro čest a slávu SPONY. S pozdravem Váš běžec dlouhých tratí.

Jako je kapitán nehrající, křesťan nepraktikující, agent spící, většina mlčící, tak já jsem Sponař neběžící, avšak pozorující.

Snažím se věci a to jak v osobním, tak i sportovním životě dělat na 100 procent. Důslednost je moje docela silná stránka, až je to někdy mému okolí nepříjemné, ale nemohu jinak. Rád se nechám ukecat na závody typu běh do vrchu, 1/2 maratón atd., protože mě velmi láká pokoušet hranice svých možností. Na předních příčkách se nikdy umisťovat nebudu, ale to vůbec nevadí. Sportování jsem mírně řečeno propadl a jak jsem zjistil, tak nejsem jediný. A to je velmi dobré zjištění.

Mám rád všechny druhy sportů, především ty aktivní a dá-li se úspěch nebo alespoň účast s někým sdílet, je to o to hezčí. Mojí silnější stránkou jsou spíše silové než vytrvalostní disciplíny, pak plavání, pokud není nutno prosekávat se ledem, pokud by byla zapotřebí i střelba. Plánuji obnovit běžkování a také jízdu na kole s kopce..." Co mě SPONA oslovila, jsem zatím moc nepřinesl. S novou prací u mě nastalo hodně změn, to se projevuje na čase a energii, kterou musím vkládat jinam. Snažím se přispět alespoň občas, čím to jde. Pevně věřím, že za pár měsíců se vše obrátí, akorát asi budu muset hodně zapracovat na kondici...

Přes letošní menší účast na závodech běžeckých i MTB bych se rád vrátil do kolotoče závodů o každé sobotě a někdy i neděli, jak jsem to dříve praktikoval. Mojí hlavní disciplínou je MTB (crosscountry), ale časová tíseň mě "donutila" běhat a ono mě to docela chytlo, takže v letošním deníčku mám víc běhů než jízd. Z běhů se mi letos nejvíc vyvedla Milešovka, kde jsem si udělal OR. V MTB zase rakouská šleha Salzkammergut Trophy, asi největší mazec, co jsem kdy jel - jednou jsem přičichl, a od té doby to jezdim každý rok. Vřele doporučuji všem co se rádi svezou na kole. Příští budu vzhledem k poslednímu roku školy asi taky o něco méně závodit, aspoň první půlku roku. Běžecký cíl - troufnout si na maraton a dát ho pod tři a půl.

Pomalu ale jistě...i když někdy taky pozdě:-)

Začala jsem s běháním na Běkodu a všichni jste mi přišli moc fajn a cítila jsem se vítána. Ale stále mi k tomu něco, jako třešnička na dortu chybělo. Naštěstí jsem jednou po Běkodu moc nespěchala a díky Nadě jsem byla nominována do družstva na běh na Doubravku, jak jinak než za oddíl Spona Teplice. Pár slov o mě: jsem zaměstnanec Tipsportu, takže sport mě vlastně živí. Mám dvě děti, které běhají za SDH Srbice. Začínají stejně jako já, u hasičů, tak doufám, že u sportu vydrží.

"ZÁŽITEK JE VÍC NEŽ VÝKON..."

Snad jen, vím, že život je boj a ač chceme nebo ne, každý nějak bojujeme o to své místo na slunci .... A když mám pocit, že mě něco zmáhá a něco se nedaří, tak mám vyzkoušeno, že vždy mi pomohl sport ... Do běhání jsem se zamilovala naplno až nedávno a nějak už nejde přestat. Běh je pro mě to nejlepší antidepresivum na světě a pokud mi bude zdraví sloužit, chci si ho užívat co to jen půjde ... I když jsem ještě nikdy žádný pohár ani diplom nevyhrála, stejně se pokaždé cítím jako vítěz a to je moc důležité, mít ze života radost. A navíc, na všech těch menších či větších závodech, je spousta prima lidí a v pro tu chvíli si jsou všichni rovni a je úplně jedno, jestli je někdo popelář a nebo genetický inženýr, je jedno jak je kdo stár, jsou to všechno stejní blázni a to je moc fajn. Jsem ráda, že k nim můžu patřit i já.

Prvotně bych chtěl uvést, že jsem už nevěřil tomu, že bych se mohl někdy stát členem takového uskupení, jakým je právě SPONA, a to již z toho důvodu, jelikož jsem sice určitým způsobem během svého života, ať už v dětství závodně či později rekreačně, provozoval ten či onen sport respektive činnost, která sem tam zdánlivě připomínala jakýsi druh sportu, ale největší problém byl samozřejmě vždycky uvnitř té koule (pokud tedy přimhouřím možná spíše úplně uzavřu obě oči, jelikož kulatá rozhodně není), kterou nosím na krku a odkud se místo chuti a odhodlání většinou ozývaly motivační hlášky typu: „Dneska se mi už nikam nechce, no nevadí, půjdu jindy“, „Je tam zima, nejsem blázen“, „Asi bude pršet, to nebudu riskovat…“, atd.. V roce 2015 však došlo v mém životě k velkým změnám, a to jak k negativním, tak samozřejmě i k pozitivním, protože jak se říká, všechno zlé, je k něčemu dobré… Měl jsem tu čest poznat (tedy spíše osud nebo to byla náhoda, kdo propletl naše cesty) ve všech směrech neskutečnou a alespoň v mých očích jedinečnou osobnost, která nejen velmi příjemně změnila celý můj život, ale přivedla mě mezi své přátele a otevřela mi pomyslné dveře do svého života, který je sportem protkán skrz na skrz a já zjistil, že se mi takový způsob života a vše co je sním spjato dost líbí… Moje fyzická zdatnost je na dosti mizivé úrovni, což umocňuje tu skutečnost, že zcela určitě nikdy nebudu na předních pozicích, ale nevyhrával jsem nikdy a abych pravdu řekl, výhra je to vlastně vždycky, když si může člověk říct, že pro sebe něco udělal a nic si při tom neudělal…

Nemám rád nicnedělání, nudu a promarněný čas! Proto stále něco dělám a je jedno co 🙂

V životě jsem nesportovala a k běhu mě přivedly jedny darované běžecké boty. I když to někdy dost bolí, nabíjí mě to energií a čím těžší závod tím větší výzva