Jelikož sázka je sázka a koště není můj oblíbený pokrm, došlo k nejhoršímu - psát o sobě, což je pomalu neslušnost. Narodil jsem se v září po válce, po té druhé, v Teplicích. Dětství jsem měl pohodové, jelikož rodiče nic nezakazovali, a co zakázali, to jsem stejně udělal. Takže jsem měl hodně povolenou uzdu. Klukovských radovánek bylo ažaž. Do 14 let jsem, až na malé výjimky, vůbec nesportoval, což jsem si v budoucnosti bohatě vynahradil. Ve 14 letech jsem viděl s kamarádem film Romulus a Remus a chtěli jsme vypadat jako hlavní postavy filmu, tehdy známí kulturisté. A přihlásili jsme se do vzpírání, bylo to moje první setkání se sportem. Chodili jsme tam rok a poté toho oba zanechali. V době, kdy jsem se učil na frézaře, jsem nedělal žádný sport. A pak přišlo mé druhé a osudové setkání se sportem. Přihlásil jsem se na Letné do oddílu zápasu řecko-římského. Tady jsem vydržel trochu déle, 18 let. I nějaké ty úspěchy byly a hlavně dobrá parta. Dvakrát mistři republiky v družstvech a v jednotlivcích 6x druhý v mistrovství republiky. Vojnu jsem si odkroutil v Dukle Hodonín a Trenčín. Po vojně jsem nastoupil do sklárny v Řetenicích, kde jsem byl 25 let. V této době jsem si postupně pořídil dvě manželky (jelikož mnohoženství je u nás zakázáno), tři děti a zkoušku z dospělosti. V roce 1995 jsem začal podnikat. Touto činností se zabývám do dnešního dne, zaplať pánbůh. V roce 2004 přišlo třetí a asi poslední mé setkání se sportem. Byl jsem osloven Martinem Richterem, zda bych se s partou amatérských nadšenců nechtěl zúčastnit běhu kolem Doubravky – BĚKODO. Od této doby se pravidelně zúčastňuji za Spolek amatérských nadšenců těchto běžeckých závodů i různých dálkových běhů v republice. Pokud mně bude zdraví sloužit, všechny své zbylé síly napnu pro čest a slávu SPONY. S pozdravem Váš běžec dlouhých tratí.

Jako je kapitán nehrající, křesťan nepraktikující, agent spící, většina mlčící, tak já jsem Sponař neběžící, avšak pozorující.

Přes letošní menší účast na závodech běžeckých i MTB bych se rád vrátil do kolotoče závodů o každé sobotě a někdy i neděli, jak jsem to dříve praktikoval. Mojí hlavní disciplínou je MTB (crosscountry), ale časová tíseň mě "donutila" běhat a ono mě to docela chytlo, takže v letošním deníčku mám víc běhů než jízd. Z běhů se mi letos nejvíc vyvedla Milešovka, kde jsem si udělal OR. V MTB zase rakouská šleha Salzkammergut Trophy, asi největší mazec, co jsem kdy jel - jednou jsem přičichl, a od té doby to jezdim každý rok. Vřele doporučuji všem co se rádi svezou na kole. Příští budu vzhledem k poslednímu roku školy asi taky o něco méně závodit, aspoň první půlku roku. Běžecký cíl - troufnout si na maraton a dát ho pod tři a půl.

První "sportovní" výkon jsem absolvoval za pomoci čtyř koleček s maminkou a tatínkem Sponařem v den, kdy mě propustili z porodnice. A to jsem "šel" domů už čtvrtý den. Doma jsem se ani neohřál a už musel vyrazit na své první Běkodo. Nechci ani domýšlet, kam mne můj sportovně fanatický otec, zdravým pohybem posedlá matka a hyperaktivní neurózní bratr dovedou. Rok jsem hrál úspěšně nechodícího, ale už mě viděli, chytili a postavili na start Mladého Běkoda. Prý nejde o čas, tak proč na mne rodiče pořád volají "Pojď, pojď!" ?

"ZÁŽITEK JE VÍC NEŽ VÝKON..."

Do svých dvaceti pěti let jsem netknutá jakoukoliv sportovní aktivitou (ostuda, vím) a ke SPONĚ jsem se vrtla spíš jen tak náhodou. Otevřely se mi ale dveře nejen k novým přátelům, ale také k jinému životnímu stylu. Běhání je pro mě příležitostí srovnat si věci v hlavě a závod společenskou událostí. Nikdy asi nebudu stát na žádném stupínku vítězů a zlepšení přichází hodně, hodně pomalu, ale jednou třeba překvapím sama sebe 🙂